Dear Rikard: 100 let staré dopisy otce a syna ožily v komiksu

Jako první mě zaujaly tahy tužkou. Bylo jich spoustu a mohla jsem rozeznat každý z nich. Mnohem úžasnější ale bylo to, co z nich vznikalo. A jakmile jsem objevila příběh, který se za tím vším skrýval, byla jsem ztracena. Lene Ask kdysi objevila korespondenci otce a syna. Nejen, že šlo o dopisy. Šlo o dopisy, kterým je už přes 100 let. Tak vznikl komiks Dear Rikard.

Jó, v roce 1889 se žilo jinak. Stačilo, aby váš táta byl misionář a mohlo vám to pěkně zamíchat s celým životem. Právě takový osud potkal malého Rikarda, kterému otec odjel za misií na Madagaskar, když mu bylo pouhých 6 let. Znovu otce viděl až za 10 let. Jejich jediným prostředkem komunikace byly právě dopisy, které za svým adresátem cestovaly dlouhé týdny... A nikdy nedokázaly přenést to, co jeden druhém chtěli vlastně říct.

Pamatujeme si, co se píše v dopisech?

Lene Ask se pokladu, který objevila, zhostila neuvěřitelně citlivě. Ostatně možná proto, že většina lidí by si ani neuvědomila, jak cenný materiál jim padl do rukou. Nahlédnout do cizího života skrze dopisy je neskutečně invazivní krok. Není to jako aktualizovat něčí zeď na Facebooku nebo jako klidný pokec u kafíčka. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak si právě tenhle fakt dnes jen málokdo uvědomuje, když se naprostá většina mezilidské komunikace přesunula do digitálního prostoru. Právě tohle se Lene podařilo zachytit a připomenout křehkou intimitu, která však v Dear Rikard naráží na krutý stav odcizenosti dítěte a otce, který se nachází tisíce kilometrů daleko.

Měla bych varovat každého citlivějšího jedince, kterému v testech vychází, že nese stopy empatie. Autenticita dopisů dělá z Dear Rikard silný dokument, ve kterém čtenář sleduje postavy jen skrze to, co samy chtějí říct, ale zároveň silně pociťuje fakt, že spoustu těch nejdůležitějších a zásadních věcí zůstává nevyřčeno. A tak sledujeme, jak se otec a syn navzájem vzdalují. Jak se chlapec, který vlastně neví, co psát, který neumí komunikovat skrze dopisy, snaží udržet kontakt s otcem, který lační po každé drobnosti ze synova života. V takovém vztahu zákonitě vzniká bolestivá propast, kterou se Lene Ask pokouší citlivě přemostit ilustracemi, jež imaginativně dokreslují možné zážitky a pocity obou postav.

Teď už ale pryč od dopisů a hurá na vizuální stránku komiksu. Když opominu mou nezměrnou náklonnost ke kresbě tužkou, Lene dokáže zaujmout i jinak. Ode mě dostává hvězdičku za přemýšlivost a trpělivost s látkou. Autorka nežene děj vpřed, to vzhledem k materiálu ani nemůže. Pouze svými představami dokresluje a popostrkuje čtenáře, aby se do postav vcítil. Většinou tak vypráví skrze dětské radosti – houpání na houpačce, mazlení s kočkou, nebo chvíle, kdy sebou praštíte do sněhu a necháte si na obličej padat vločky. To jsou okamžiky, kdy si plně uvědomujeme a užíváme život, ale zároveň máme prostor přemýšlet. Přesně v takových chvílích myslíme na své nejbližší. Právě tehdy Rikard a jeho otec pravděpodobně přemýšleli o tom, co dělá ten druhý.

Jak nakreslit dětský stesk

Vrcholem komiksu je pro mě pasáž, kdy dá odměřený Rikard poprvé najevo své pocity. Stesk. Vztek. Zoufalství. Nedočkavost. Lene se povedlo propojit neskutečně silný text dopisu s opatrnou kresbou a obrazy, které nenápadně vzbuzují dojem úzkosti, nepatřičnosti a samoty. Zkrátka se jí povedlo pomoci čtenáři prožívat alespoň zlomek toho, čím si před více než stoletím procházel sám Rikard.

Dear Rikard byl pro mě vlastně vzdělávací materiál - jak historicky, tak empaticky. Čtenář musí na tenký led reálného příběhu vědomě vstoupit, přistoupit na autenticitu a křehkost, kterou mu autorka předkládá. Pak logicky touží Rikarda i jeho otce poznat hlouběji. A právě po tom toužili i oni samotní. Ani jedné straně ale nebude poznání dopřáno. Protože jediné, co z tohoto vztahu zbylo, jsou dopisy. A nikdy už víc mít nebudeme.

Autorka: Tereza Drahoňovská