AUTOBIOGRAFICKÝ KOMIKS: KRESLENÍ JAKO TERAPIE

Že není tématu, kterého by se komiks bál, víme již dlouho. Dokonce většina článků a recenzí už nezačíná obligátní větou ‘komiks dávno není jen pro děti’. Známe své tradice, máme vlastní inovátory i teorii. Slova Ludvíka Vaculíka, že ‘komiks je idální žánr pro toho, kdo neumí ani psát, ani kreslit’ jsou pohřbená, a velkou zásluhu na tom má komiksová (auto)biografie. Jeden ze žánrů, kde se kreslíři nemusí potýkat s nedostatkem scenáristů, jelikož se stačí prohrabat vzpomínkami.

Ne každý ovšem žije po boku svého partnera v kulisách Slaďáku jako Philippa Riceová nebo se může nechat strhnout svatebním šílenstvím, jako se to málem stalo Lucy Knisley v Something New. Jaké je to psát (a kreslit) sám o sobě, když se kolem vás vznáší přízraky nemocí, pokřivených rodinných vztahů a jiného utrpení? Nejeden autor v rozhovorech přiznává, že mu komiksy pomohly se z traumatických vzpomínek ‘vykreslit’ a celou událost uzavřít do pevného formátu komiksového alba. A tím se definitivně v životě posunout dál. Řada z nich (např. Art Spiegelman) pak o svých knihách mluví jen nerada a zřídka.

Nelze opomenout, jakou medvědí službu tito autoři dělají pro osvětu ostatních. Jedna věc je se s traumatem vyrovnat sám, něco úplně jiného je smířit se s vědomím, že to, co tak dlouho schovávali i sami před sebou, se ocitne na dosah ruky celému světu. Tím, že pomáhají bořit tato společenská tabu, posílají zprávu všem, kteří se ocitli v podobné situaci - 'nejste na to sami'.

Rozhodně byste neměli minout tyto tituly:

Předstírat je prostě lhát
Dominique Goblet strávila na své autobiografii celých dvanáct let. Doba strávená překreslováním a brouzdáním od stylu ke stylu se rozhodně vyplatila - příběh dětství v dysfunkční rodině se prolíná s aktuální dějovou linkou vztahu jí samotné, jejího partnera a v jeho mysli neustále přítomné bývalé partnerky. Jednotlivé epizody jsou vedle sebe naskládané jako kolážovité vsuvky, které čas od času doplňují někdy přesnou, někdy expresivní kresbu. Vypravování je stejně útržkovité, jako lidské vzpomínky, ve vyhrocených okamžicích obohacené o absurdní detaily. Za vyzdvižení stojí ruční český lettering z tužky Ivany Pecháčkové.

Persepolis
Zmiňovat komiks, který proslavil íránskou autorku Marjane Satrapi, je trochu jako doporučovat fanouškovi sci-fi Mary Shelley. I když už je to pěkných pár let, co za Persepolis obdržela hlavní cenu za debutové album na festivalu v Angouleme, na jeho významu to neubírá. Komiks je nadčasový tím, kolik rovin v sobě dokáže obsáhnout. Historicky je zajímavý popisem postupně zpřísňujícího se režimu, společensky z hlediska prožité zkušenosti imigranta v západním světě, ale prakticky každý se identifikuje s dějovými linkami, kde hrdinka řeší své dospívání, identitu a mezilidské vztahy. Její (převážně rané) práce je dobré chápat v kontextu Davida B., autora slavné Padoucnice a Marjanina mentora a učitele.

Billy, Me & You: A Memoir of Grief and Recovery
Jen pro silné povahy je zpověď Nicole Streeten. Když byly jejímu synovi dva roky, zemřel při operaci srdce. O celých třináct let později se jako matka vrací ke svým deníkovým zápiskům z té doby a snaží se dát události smysl skrz expresivní komiksové vyjádření. V knížce se mísí momenty totální beznaděje s absurdní skutečností, kdy se smutek dostává do kolize se všedním světem. Ať už to jsou často dobře míněné, ale špatně provedené pokusy o pomoc od přátel, nebo názorová rozepře s prodavačem ohledně smutečních květin. Pokud vám autorčino jméno příjde povědomé, je to možná proto, že se jedná o tu samou Nicole Streeten, která spoluzaložila britské Laydeez Do Comics.

Stitches
Je skoro až k nevíře, že se David Small vůbec dožil toho, aby mohl o svých útrapách nakreslit knihu. Jako dítě vyrůstal v modelové americké rodině 50. let, která sestávala z despotické matky, která kvůli potlačované homosexualitě v sobě nenašla žádnou lásku pro své nejbližší, odtažitého otce - radiologa, který svého syna z léčebných důvodů vystavoval obrovským dávkám záření a tyranských bratrů. Když se David v pubertě odhodlal k útěku z domova, měl již za sebou rakovinu a operaci, po které zůstal prakticky němý. Komiks se pohybuje na hranici mezi osobní terapií a touhou pomstít se rodičům. Autor příliš nezkoumá, jak se z nich stala monstra, která jej samotného poznamenala na celý život. Ve výčtu děsivých epizod už na touhu po smíření nezbylo místo.

Autorka: Štěpánka Jislová