CHARLOTTE SALOMON: NEZNÁMÁ KOMIKSOVÁ LEGENDA

Je únor roku 1943. Charlotte před chvílí otrávila svého praotce a píše třiceti pěti stránkový dopis, který je vyveden vodovou barvou a velkými, energicky psanými černočervenými písmeny. V dopise se přiznává k vraždě a popisuje jak, ještě když umíral, nakreslila starcův portrét. Přiznání je adresováno jejímu bývalému učiteli Alfredu Wolfsohnovi. Nikdy k němu nedorazí. Charlotte je v té době 26 let a osm měsíců poté bude zplynována v Auschwitzu. Tou dobou bude v pátém měsíci těhotenství.

Charlotte Salomon– Autoportrét 1940

Charlotte strávila předchozích pár let tvorbou takřka třinácti set kvašových obrazů, z nichž
vybraných 769 spadá do série Život? Nebo Divadlo? (Leben? oder Theater? Občas s
dodatkem “Ein Singspiel“). A ta je jednou z nejpokrokovější a zároveň nejméně doceněnou
uměleckou událostí v historii.
​
Charlotte byla židovská moderní umělkyně, které se narodila v Německu tak akorát ve chvíli, aby ve svých nejlepších letech zažila nástup Hitlera k moci a druhou světovou válku. Ač je její rodina dobře zajištěná a prosperuje, nese se jí temná linie tragédií a sebevražd. Změna režimu tomu nijak neprospěje.
​

Charlotte, jak se zobrazila v první polovině série a na její úplném závěru

Charlotte je přes to všechno přijata na berlínskou Akademii a dokonce zde vítězí v anonymní umělecké soutěži. Její cena je ale nakonec věnována jiné, nežidovské studentce, a po dvou letech studia musí školu opustit z rasových důvodů. Odchází do Francie ke svým prarodičům. Jsou ukrýváni, nebo se snaží žít v anonymitě, během čehož její babička podlehne depresi a spáchá sebevraždu. Na krátkou dobu je držena v jednom z koncentračních táborů. Ve svých denících se ovšem nijak nezmiňuje o hrůzách tábora a cesty do něj, ale o sexuálním násilí, kterému zde byla vystavena ze strany svého praotce. „Raději bych strávila deset takových nocí (zmiňuje se o noci v přeplněném vlaku cestou do tábora), než jednu s ním“.

Po propuštění z tábora v roce 1942 žije sama v malém pokoji na jihu Francie a horečnatě maluje. Vytvoří častokrát i tři obrazy denně. Majitel pokoje později vzpomíná, že jí během té doby akorát čas od času zanesl polévku a takřka nikdy jí neviděl spát, jen mlčky pracovat. 
​
​V roce 1943 je pověřena stát se ošetřovatelkou svého děda. Po jeho vraždě se ještě stihne přestěhovat a ne zrovna šťastně vdát. Zbytek už známe.
​

Portrét umírajícího dědečka

​
Série, na které pracovala, je v historii umění naprosto unikátní. Jedná se o kompletní záznam jejího života skrz jakousi komiksovou naraci, která ale o desetiletí předběhla svou dobu a z velké části je dodnes nositelem nevídané originality. Charlotte používá obrovské množství výrazových prostředků – děj posouvá za pomoci textu, barev, či expresionistické malířské kompozice.
K několika stovkám obrazů je přiřazený průsvitný list s textem, který kompozičně zapadá do daného obrazu a častokrát svým směrem a umístění přímo provází diváka dějem. Občas používá komiksové panely, občas vrší děj a postavy přes sebe. Text zapisuje jak mimo obraz, tak k tvářím jednotlivých aktérů či přímo do jejich těl.

---

Příklad použití průhledného listu k zanesení textu do obrazu. V tomto díle popisuje malé Charlotte její matka nebe – písmo tak plyne vzhůru po zástupu andělů a pak zas klesá k hlavě dítěte, když matka domluví. Logicky pracuje s kompozicí a dějem a provede diváka narací v čase bez použití panelů či jiného rámování.

​K jednotlivým dílům je dokonce v poznámkách přiřazen konkrétní hudební doprovod, čímž celé dílo získává jakýsi soundtrack. Připomínám, že jsme v časech, kdy je v určitých částech Evropy použití bublin v komiksu v podstatě novinka a děj je častokrát jen jednoduše rozdělen do stejně velkých panelů. Charlottino dílo a pojetí daného média k vyprávění příběhu tak nemá ve světě obdoby. Zajímavější práce s komiksem začíná až někdy o deset let později v pokleslých a pornografických příbězích amerického undergroundu, které zdaleka nedosahují naléhavosti a intelektuální hodnoty Charlottina díla. Přesto jí dnes v učebnicích o historii umění nebo alespoň komiksu jen tak nenajdete.
​
Ač se jí podařilo své dílo zachránit (předala jej do opatrovnictví rodinnému příteli), trvalo ještě dlouho, než se její práce dostala na veřejnost a například obsah jejího dopisu začal být zveřejňován až po roce 2010. Naštěstí je Charlotte v posledních letech znovuobjevena – o jejím životě vyšla ve Francii úspěšná kniha a údajně se chystá i animovaný film. Konečně se tak snad tato přehlížená autorka dostane do povědomí široké veřejnosti a získá uznání a místo v historii, které si zaslouží.

autor: Michal Kocourek

Ukázka stránky z Charlottina dopisu