DRUHÉ ZÁLESKAUTKY: Jak se do lesa volá, tak z něj lezou příšery. Hurá na ně!

Dejte dohromady dinosary, řecké bohy, medvědí ženu a holčičí tábor uprostřed lesů. Zdá se to jako trochu divoká kombinace? O to taky jde! Nakladatelství Paseka fanouškům party Záleskautek přináší druhou komiksovou knihu od Noelle Stevensonové, Grace Ellisové s kresbou od Brooklyna Allena. Povedlo se autorům překonat první díl, který jsme také recenzovaly?

Pokud jste se se Záleskautkami ještě nesetkali, radši sáhněte nejdříve po první knize. Dvojka na ni totiž přímo navazuje a odkazuje se k předchozímu ději, což může nováčka hned trochu točit. Zároveň ale oceňuji, že se tvůrci nebáli vypustit ono otravné vysvětlování každé osoby, vztahu a objektu v komiksu.

Nejnovější kniha dotahuje, co bylo započato, a holky konečně přijdou na důvod, proč je vedlejší chlapecký tábor plný psychopatických zubatých stvoření (rozuměj posedlých kluků) nebo odkud se berou neustálé zástupy příšer, co na holčičí tábor útočí. Na nadpřirozené jevy jsme už u Záleskautek zvyklí, tentokrát ale hrozí, že se nebezpečí skrývá přímo mezi našimi hrdinkami…

Na první pohled vyvstává stejný „problém“, na jaký jsme poukazovaly v předchozí knize. Všeho je moc, neskutečně rychle se střídají zápletky, nepřátelé, akce. To je něco, na co jsme zvyklé spíš v superhrdinském americkém komiksu, než v našich milovaných alternative peckách. Zkuste si ale na chvíli přepnout na animované seriály pro teen cílovku a dojde vám, že je to nutnost. Záleskautky se zkrátka snaží vyhovět tlaku všech médií, která její fanoušci konzumují, ale přitom přinášet trochu jiné hodnoty. V tomto ohledu nezbývá než doufat, že u nás začne vycházet více podobných děl, abychom mohli porovnat, jak efektivní a nutný tento posun vlastně je.

Když už jsme u toho porovnávání …. Musím ocenit, že se Záleskautkám povedlo sladit charaktery hlavních hrdinek přirozeně a vyvarovat se stereotypu á la „ta miluje módu a jede po klukách, ta druhá je nerd, co pořád čte, a ta třetí je rebelka, co mluví sprostě“. Holky, o kterých čteme, jsou každá jiná, ale nikde se na to cíleně nepoukazuje. Projeví se to až při jejich spolupráci. Zároveň – a teď pozor – v rámci skupiny jsou si některé holky blíž, než jiné! Ha! Dovedete si představit, že nejsou všechny stejné kamarádky až za hrob?! Co?! To je jako v reálném životě, je to v knihách vůbec povolené?! Well done, Záleskautky!

Jestli mě něco baví, je to občasné prolínání konceptů skautské příručky s dějem. Když jsem bývávala cílovkou podobných děl, patřila jsem mezi fandy čehokoli, co si můžete sám přizpůsobit, nebo co obsahuje interaktivní části. Záleskautky se o to částečně pokouší, i když ve výsledku trochu zmateně a nekonceptuálně. Najdete tam návod na náramek přátelství a vzkaz novým Záleskautkám. Knihu si můžete i podepsat, ale slib aktivit a personalizace časem nenávratně vyprchává…

Allenova kresba je stejná, jako dynamika děje – brutální! A teď se straním hodnocení, zda v dobrém, nebo špatném. Ano, trochu mě ruší střídání tloušťky linek. Ano, občas vypadají jednotlivé stránky jako by na nich něco vybouchlo. Na druhou stranu jsou ale výrazy holek často k nezaplacení a Allen si dovede s obsahem příjemně hrát, jako když se třeba Ripley zakousne přímo do letteringu zuřivých citoslovcí, nebo se panely prolínají s plánem nakresleným v písku.

Nakonec co se formy týče - milujeme fancy parciální lak, který prostě nemůžete přestat láskyplně hladit, a jak už bylo řečeno – dobrá práce s překladem! Škoda ale, že u tak vymazlené knihy najdeme drobné nedostatky v zarovnání textů, které se objevuje už v originálním sebraném vydání (což vysvětluje i to, proč stejná forma je i v tom našem českém). V popisu bobříků zcela mizí několik posledních slov, což mě trochu zarazilo. Pokud má text budit dojem pouhého výstřižku z příručky, chtělo by to naznačit výrazněji, takto čtenáře napadne spíš to, že nakladatel udělal chybu. 

Autorka: Tereza Drahoňovská