 Vítejte v Belgii, evropské komiksové velmoci č. 2. V Bruselu pomalu neprojdete ulicí, kde by na vás nečekal komiksový street art a i to nejzapadlejší knihkupectví má své komiksové oddělení. Jak to pak může vypadat na místním festival komiksu? Fête de la BD je největší belgický komiksový festival, a přestože vám na každém kroku dává najevo, že je to především Spirou a Tintin, co veřejnost zajímá, každý si tu přijde na své. Největší část programu tvoří návštěva stanů, které jsou po okraj naplněné stánky jednotlivých nakladatelství. Že je festival primárně prodejní ale neznamená, že zde není co dělat. Přes den převládá program pro děti a to zejména ve stanu věnovanému Spirou. Tady se kromě kreslení třeba i vaří. Rodiče mezitím stojí frontu na lístky na autogramiádu – žádný jiný stan nedosahuje ani zdaleka takové popularity. Program se odehrává především na stáncích samotných a pak až úplně večer. Na ty nejvytrvalejší čeká video-mapping, kreslířská exhibice nebo filmové promítání pod širým nebem. Třídenní akce je v neděli slavnostně zakončena průvodem, nad kterým se vznáší loutky postaviček monstrózní velikosti. Nechybí ani pro nás trochu neobvyklý stan s komiksy z druhé ruky a svůj prostor zde má i asijský komiks, jehož výstava představuje nejen místní autory mangy, ale snaží se své publikum o médiu i trochu vzdělat. Do těchto končin spadá nejděsivější věc, které jsem na festivalu byla svědkem - nemám pro to lepší název - manga-izace dětí. Kolem proběhne tlupa holčiček s natupírovanými culíky a obrovskýma manga očima nakreslenýma přes celá oční víčka a já se raději otáčím a vracím se do bezpečí našeho mezinárodního stanu. Pod žlutými tabulemi se nachází národní produkce. Až na profesionálně vyvedenou čínskou sekci a korejskou část, která je především oslavným svatostánkem Kima Jung Gi, se většina účastníků spokojí s hrstkou knih vyložených na stůl. Dají se mezi nimi najít pravé poklady – jako u rumunského stánku, který prezentuje kolekci pěti alb s krásně vyvedenými přebaly od Soriny Vasilescu. Každý z nich skrývá komiks tematicky navázaný na českou kulturu.   „Projekt iniciovala Česká ambasáda v Bukurešti pod názvem Česko-rumunské vztahy v komiksu,“ přibližuje sérii Ileana Surducan, jedna ze tří rumunských umělkyň, které byly pozvány, aby prezentovaly svou zemi ve stánku Eunic. Každý z komiksů pochází z tužky jiného autora, stejně se liší i příběhy. Jeden vypráví o skupině českých turistů, které srpen 1968 zastihl právě v Rumunsku, další o životě pilota Josefa Balejky, jiný je cestovním deníkem dvou děvčat putujících do českých vesniček v Banatu. Ileana a její sestra Maria se také zúčastnily panelové diskuze o východoevropském komiksu. Z té má Ileana poněkud smíšené pocity. „Bylo skvělé se potkat s ostatními východoevropskými kreslíři, pro mě to ale bylo už po druhé, co jsem měla mluvit o rumunském komiksu za komunistického režimu. A i když je důležité znát minulost, já bych se raději soustředila na přítomnost a budoucnost. Třeba v rámci rozšíření komiksového trhu v Rumunsku.“ Kromě Rumunska se tu dá najít produkce Estonska, Španělska, Polska nebo Itálie. Se zajímavým projektem přijela Havana – jde o spolupráci mezi Alžírem a Kubou pod vedením francouzského kreslíře, který reflektuje minulost obou zemí a jejích komiksový vývoj. Hned vedle vchodu máme vlastní prostor my - České centrum v Bruselu ve spolupráci s nakladatelstvím Meander a Lelou Geislerovou. Celý projekt se začal rodit ještě před prázdninami: „Vzešlo to z burzy projektů Českého centra, které chtělo, aby se zde na festivalu prezentoval český komiks. My nějaké komiksy děláme, byť se především soustředíme na artové knihy. S Lelou jsme se domluvili proto, že je to jak komiksová autorka, tak ilustrátorka,“ vysvětluje Iva Pecháčková, zakladatelka a majitelka nakladatelství. S prezentací je spokojená – knížek se prodalo hodně a zákazníci nebyli zdaleka jenom Češi. Řada cizinců si knihu koupila díky jejímu uměleckému zpracování, ačkoli česky neumí ani slovo. „Hrozně mě překvapilo, že je náš stánek tak obrovský - na prvním místě hned u vchodu. Organizátoři nám poskytli židle a stoly, takže jsme se mohli i roztáhnout s dílnami pro děti,“ dodává. Tak štědrou rozlohu stánku jsme opravdu nečekali nikdo. Zaplňujeme ji literární produkcí, stolem pro Leliny tisky a vymezujeme prostor pro dětské workshopy. Já jakožto stážistka dělám všechno, na co ostatní nemají čas, což většinou znamená ohlídat stánek a upřímně – je to zábava. Anču a Pepíka si kupuje postarší Estonka, která mi lámanou češtinou vysvětluje, jak jí jednou v knihovně spadla na hlavu učebnice českého jazyka, a tak se jej rovnou naučila.  Jediné, co na festivalu chybělo, byla sekce nezávislých nakladatelství, která by představila i jiné podoby komiksu než ty tradiční. Podobně to viděla i Lela: „Samotný Brusel se mi strašně líbí, přijde mi to tu malebné, bavilo by mě kreslit všechny ty lidi a domky. Festival se mi taky líbil, ale jsou tu spíš jiné komiksy, než mě zajímají, ale zase sem chodí hodně lidí, už i starších. Došlo mi, že komiks je tady opravdu zažitý, když si tu nakupují babičky, dědečkové, všechny generace.“ Lela si na festivalu odbyla také jednu nečekanou premiéru – prodej vlastních tisků. „Já jsem se vždycky vyhýbala jakýmkoli veřejným prezentacím, takže pro mě bylo zajímavé si to vyzkoušet. Prodej tisků byl neplánovaný a přišlo mi to srandovní, asi bych se to ostýchala provozovat v Česku. Bylo zajímavé vystavit svoji práci, prodávat to jako rohlíky, a koukat se, které obrázky lidi zajímají a které ne.“
Dojem z festivalu tak máme všechny tři vesměs stejný – slovy Ivy Pecháčkové, Fête de la BD působí jako festival země mnohem větší rozlohy. Autorka: Štěpánka Jislová
0 Comments
Leave a Reply. |
RSS Feed
