Hilda se vrací: Konec nadpřirozena v šedém městě? ani za nic!

První kniha sebraných příběhů Hildy, modrovlasé holky, co každé ráno vyběhne ven se skicákem, atlasem mechů a samozřejmě i svým liško-medvědo-jeleno-psem Větvíkem, nás dostala do kolen. Ostatně cokoli v čem se vyskytují trolové, obři, pidilidi (všímáte si toho vyrovnaného výškového zastoupení?) v prostředí připomínajícím Skandinávii, musí být zákonitě super. Druhá knížka ale nabízí krizovou situaci. Hilda se přestěhuje do... Města (znechucené booooo!!!). Zvládl autor Luke Pearson udržet naše vrtošivé nadšení?

Když fantazii doženou lidské problémy

Při otevření knihy jsem byla trochu skeptická k tomu, že by bylo možné i z města udělat "univerzum" tak nabité fantazií a pohádkovou realitou jako prostředí první knihy. Měla jsem pravdu, nejde. Druhá kniha je totiž jiná. Je dospělejší, zabývá se trochu jinými problémy a náladami než ta předchozí. Tenká linie nadpřirozena ale pořád vykukuje a o to příjemněji dokáže překvapit.

Co je tedy na příběhu dospělejší? Dočkáme se mnohem většího důrazu na mezilidské vztahy, a to zejména s Hildinou matkou. Najednou už věci nejsou tak harmonické, město totiž obě trochu děsí a ani jedna z nich neví, jak se k tomu postavit. To se ukazuje v obou příbězích, které kniha obsahuje. Zároveň si můžeme konečně užít občasné dialogy s lidmi, nejen s neznámými bytostmi všech tvarů a velikostí (spravedlivě zastoupených).

 vy snad nemáte domácího skřítka, nebo co?

Jednou z věcí, které jsem si na Hildě zamilovala, a její příběhy stále neopouští, je jakási všednost a samozřejmost všeho, s čím se potkává (i když v normálním světě by nás možná trochu zaskočily). Je tedy naprosto normální, že každá rodina má svého domácího skřítka, a když se zadíváte do dálky, vidíte troly, co se loudají okolo města, protože to bývalo jejich území. No stress, prostě normálka.

S tím souvisí i Pearsonova jedinečná schopnost zapojit do vyprávění hravý způsob dětského myšlení. Jednoduše řečeno - ty momenty, u kterých se sami pro sebe zachichotáte a zamumláte "to je super". O co jde? Mně se to stalo třeba u Hildiny představy, jak by vypada se svalnatýma nohama, u legendy o krysím králi (který vznikne tak, že se krysám do sebe zamotají ocásky a pak musí chodit jako jedno velké myšoklubko) nebo třeba momentu, kdy maminka nese domů bagetu a Hilda ji zezadu začně užírat.

Neboj se být hodná holka, je to cool

Komiks o modrovlasé holčičce ale není jen o hravosti a fantazii. Až ve druhé knize jsem si naplno uvědomila, že hlavním plusem je schopnost ukázat, že i "hodný holky" můžou zažívat spoustu dobrodružství a zábavy. Hilda je totiž ta nejsprávnější holka na světě. Pomáhá starším, je slušně vychovaná, vždycky přátelská a milá, dovede se o sebe postarat. Přesto nepatří mezi "šprtské" charaktery, jak by tomu mohlo být v jiných případech. Hilda chodí do skauta a je to děsně cool. Hilda se nenechá strhnout davem a je to hrozně super. Hilda chrání přírodu a ty to chceš dělat taky. Zároveň ale zvládá evokovat odvahu, zábavu i dobrodružství.

A jedna perlička na závěr. Luke Pearson si v jednom z příběhů užil i malý crossover, když nechal Hildu proběhnout skrze byt hrdinů z komiksu Slaďák od jeho přítelkyně Philippy Riceové. Ostatně, mohl si to dovolit, on sám totiž v autobiografickém díle figuruje. Osobně se vsadím, že takových easter eggs je tam spoustu. Schválně - jaké jste našli vy?

Autorka: Tereza Drahoňovská