|
Zdali (a jak) představovat i mužské komiksové autory je otázka, kterou si v LDC klademe už nějakou dobu. Proto jsme rády, že vám můžeme představit profil Jana Parolka! Honza si své místo 'vysloužil' humorným komiksem, který se vítězně umístil v soutěži společnosti Adra a nyní si jej můžete přečíst na našich stránkách. Co ho vedlo k tomu vybrat si za téma genderovou (ne)rovnost a proč ho baví prostředí osmdesátkových trashových fantasy, se dočtete v dnešním rozhovoru!  Ahoj Honzo. Budeš možná úplně první autor, které u nás na představujeme! Řekni nám něco o sobě. Jaký je tvůj vztah ke komiksu? Můj vztah ke komiksu je trochu chaotickej a nedůslednej. První komiks jsem nakreslil asi tak v šesti letech a shrnul bych to jako 'strážci vesmíru bojují s robotem'. Tvořil jsem víceméně celý dětství a ve čtrnácti jsem už dělal rozsáhlý a barevný věci, byť pořád na dost dětský úrovni. Potom jsme ale se spolužáky založili kapelu a objevili jsme existenci sámošky na Krymský (to bylo ještě před Kobzou), kde nám prodali krabičák nebo Braníka, takže příštích několik let jsem spíš hrál na bicí a pil alkohol. Nicméně jsem mezitím přečetl spoustu webcomicsů, na kterých jsem se naučil hovorovou angličtinu, a oblíbil jsem si Hellboye, který mě po několik let vždycky čekal pod stromečkem. K myšlence vlastního komiksu jsem se začal vracet až ke konci gymplu, mj. v souvislosti s tím, jak jsem se díky učitelce filosofie Daniele Vejvodové dostal k Jak rozumět komiksu od Scotta McClouda. První komiks po dlouhý době byla praktická část mojí maturity z výtvarky, díky který jsem nepropadl. Byl to hrozně příjemnej pocit zase něco hmatatelnýho vytvořit, něco, na co jsem byl hrdej. Někdy tou dobou mi švagr navrhl, abych jako komiks zpracoval obsáhlý deníky svýho pradědečka, který byl jeden z prvních československých legionářů na Rusi. Octnul se tam jakožto malíř a fotograf na volný noze, později kreslil a maloval spoustu výjevů z Anabáze. Rád říkám, že jsem od něj kromě jména a srdce planoucího žárlivou láskou k demokratický republice zdědil i trochu talentu. Říkal jsem si, že se na tak významný dílo musím přece jen trochu rozcvičit, a že to jen tak tak stihnu k výročí začátku války... Pak konce... Teď samozřejmě vidím, že to nestihnu ani ke sto letům návratu do vlasti. Ale jednou to snad bude.  Máš za sebou umělecká studia, nebo jsi samouk? Jako malej jsem „hezky kreslil“ a tvrdil jsem, že až budu velkej, budu malíř. Z toho důvodu jsem byl nucen chodit do lidušky, kde jsme hodiny a hodiny malovali nějaký nesmyslný zátiší složený z úplně nudnejch krámů. Na skotačení Kapitána Ameriky, Spidermana a Green Lanterna byl vždycky čas jen tak posledních dvacet minut, než si pro nás přišly maminky. Naučil jsem se tam maximálně tak pojmenovat okrovou barvu. Malbu jsem pak vždycky nesnášel a tvrdil jsem, že jsem „kreslíř.“  Existuje komiksová knížka, která tě hodně ovlivnila, nebo rovnou inspirovala k tvorbě? Rychlé Šípy, Kačer Donald a další obvyklí podezřelí zařídili, že jsem komiks od malička vnímal jako přirozenou formu sdělení, ale první komiks, u kterého si pamatuju, že mě skutečně donutil zamyslet se nad tím, jak vypadá po výtvarný stránce, a jak funguje jakožto médium, byl Hellboy. Myslím, že je to pro mě doteď stěžejní výtvarná a vypravěčská inspirace, byť jsem ho z knihovničky už pár let nevyndal. Od malička jsem znal a měl rád Calvina a Hobbese. Genialita psaní se tam snoubí s nenápadnou, ale o to silnější genialitou kresby, která toho spoustu snese, a je v ní tak akorát přesně to, co v ní má být. Chtěl bych svoje trashový fantasy kreslit tak, jak kreslil Bill Watterson!  Pro soutěž Adra jsi vymyslel a nakreslil příspěvek na téma genderové (ne)rovnosti žen a mužů. Proč sis vybral právě tohle téma? Maximální rozsah soutěžního komiksu byly 4 strany a já chtěl kreslit něco hustýho, ne školometskej příběh o tom, jak byli černoušci moc smutní, protože měli hlad a pak zasadili obilí od OSN a byli veselí. Což by, obávám se, bylo maximum, který bych na takovým rozsahu na jiný témata dokázal vyplodit. Vítězný příspěvky od ostatních autorů nicméně ukazují, že tohle byl jen můj problém, a že se to udělat dobře dá. Téma genderový rovnosti se dalo snadno přiohnout mým plánům na hrdinský fantasy s ženskou hlavní postavou. Mohl jsem soutěžit, snažit se sdělit něco důležitýho, a přitom si podle původních plánů kreslit chlístající krev, krkolomný pózy a pancéřovaný minisukně. Obchod s bílým masem nebo ženská obřízka mi přijdou jako závažnější zločiny než mansplaining, ale zase jsem narážel na krátkej rozsah. Měl jsem (možná chybnej) dojem, že kdybych na čtyřech stranách chtěl tyhle těžký hrůzy nějak působivě představit, musel bych sáhnout k drobnohledu, popsat jen nějakou izolovanou situaci, a vyšlo by mi z toho akorát sadistický porno, což je přesně to, co nechci. Vydal jsem se tedy trochu snadnou cestou kritiky vybranejch problémů žen v prvním světě (a třeba jsem úplně vypustil otázku mateřství vs. kariéra). Přihodil jsem i vtípek o plechových bikinách, který mám ve skutečnosti moc rád jako součást žánru, a na rozdíl třeba od nekonsenzuálního osahávání nevidím důvod je nějak mýtit.  Příběh se odehrává ve velmi specifickém prostředí. Čím ti jsou trashová fantasy dobrodružství blízká? Já jsem tenhle termín vlastně neznal do chvíle, než jsi ho v souvislosti s mým komiksem použila, tak doufám, že ho chápu správně. V devíti letech jsem si přečetl Pána Prstenů a pochopil jsem, že se mi dostal do ruky nejlepší román v historii. Začal jsem kvůli němu mít rád fantasy. Když jsem byl trochu větší, zjistil jsem, že Tolkien ze mě asi nebude. Věřím si na atraktivní fantasy dobrodružství, co se nebere smrtelně vážně, a na čtenáře pomrkává poukazy na estetiku počítačových her. Je to béčko, kýč, ale uvědomělej a upřímně, dětsky radostnej a svobodnej. S tím souvisí druhá, trochu těžko popsatelná věc, feeling, kterýho bych chtěl svými fantasy komiksy dosáhnout. Je to něco, co mám, možná vysněně, spojený se starými fanziny zhruba z doby konce bolševika a s levnou produkcí spotřebních amerických komiksů dávných dob. Jasná výrazná linka, velká dynamičnost obrazu, snaha nacpat hodně informací na malej prostor, a takovej ten úžasně vzrušivej pocit, když se ti dostane do ruky třeba jen šestý číslo z patnácti a ty si domejšlíš, jak ten příběh začal a čím skončí, ten malej kousek barvy a inkoustu vysaješ úplně do mrtě a jako dítěti ti z něj vyraší obrovský a bohatý vesmíry vlastní imaginace.  Plánuješ tato témata rozvíjet dál? Mám v plánu několik sešitů s fantasy tématikou a s hrdinkou, která se objevila v komiksu pro Adru. Svým způsobem tam dojde i na něco, co by se dalo nazvat genderovými tématy, ale nepůjde o hlavní smysl celého komiksu. Tím je dobrodružství a zajímavej příběh s přiměřenou dávkou vizuálně atraktivního násilí. Máš pocit, že se společenská nerovnost odráží i v komiksech? To je trošku ošemetná otázka. Kdybych si mohl dovolit odvozovat, předpokládal bych, že nerovnost v jedný oblasti s sebou nese nerovnosti i v dalších. Na druhou stranu absence příležitostí v jedný oblasti může vést ke zvýšený motivaci v jiný. K adresování společenskejch nerovností se komiks zdá být přirozeným médiem. Ale hlavně – pokud neexistuje cenzura, což neexistuje, a někomu někde chybí nějaká témata, tak je, myslím si, jen a jen jeho věc, aby je tam dostal. S dnešníma možnostma crowdfundingu podle mě cokoliv, co skutečně zajímá dostatek lidí a je nějakým dominujícím diskurzem ignorováno, má šanci se prosadit. Naproti tomu nikdo nikomu nedluží to, aby se ve svým díle zabýval čímkoliv jiným, než se jemu samotnému chce. Co plánuješ do budoucna? Můžeme se těšit na další komiksy? Plánuju slávu a pokud možno i peníze a moc. Komiksy toho určitě budou součástí. Teď pracuju na prvním plnohodnotným sešitu. Potom třeba Pérák a jednoho dne bratr kapitán František Parolek, starodružiník – ale to jsou v tuhle chvíli spíš sny. Se čtyřicetistránkovým sešitem trashovýho fantasy mám zatím práce až až.
   
0 Comments
Leave a Reply. |
RSS Feed
