In the Real Life: Online hry a pár kilo navíc

Během loňského roku vyšel komiks Coryho Doctorowa (ano, je to muž, ale rozhodnul se pustil z otěží svou vnitřní ženu) a Jen Wang s názvem In the Real Life. Mimo jiné se zaobírá třeba otázkou světové ekonomiky, sociální odpovědnosti a pracovních práv a to vše vysvětluje na příkladu online hraní her. To je super. Co mě ale zaujalo, byl hlavní hrdina komiksu.

Tedy pardon – hrdinka.

Je to tak, autoři se vrhli na pole neorané a připustili, že by v hráčské komunitě ve větším měřítku mohly figurovat i ženy (ale přiznejme si, většina sexy elfek vždy byli a budou chlapi). To ale není vše.
Seznamte se s Aldou. Ráda hraje počítačové hry. Bydlí s rodiči. A když jí ve škole známá gamerka nabídne, aby se přidala k jejímu dámskému klanu, rozhodne se pustit do online multiplayeru. A tak vznikne její alter ego, které vstoupí do zcela nového a neznámého světa...

Na Aldě mě nezaujalo jen to, že ráda seká trolům hlavy. Mnohem víc super mi přijde (a ano, uvědomuju si, jak divně to zní), že Alda má očividně nadváhu. Přitom je hlavní postavou komiksu, ne tou vedlejší osobou, která má pár kilo navíc, a pravděpodobně postává vedle Afroameričana a Asiata.

Takže tu máme mladou slečnu, která je korpulentní, působí jako šedá myš, má dobrý vztah s rodiči a v kolektivu je velmi oblíbená, dokonce se dostane do situace, kdy by se z ní mohl stát ten, kdo ostatní šikanuje. Během 189 stran ani jednou nikdo neudělá narážku na to, že by měla zhubnout. Alda ani slovem ani myšlenkou nenaznačí, že by jí její váha komplikovala život. Protože to nehraje žádnou roli. Protože je prostě všechno fajn. Není to super?

Zdroj: ComicsAlliance

Další zajímavá věc – všechno důležité se v In the Real Life odehrává mezi ženami. Člověk si to téměř ani neuvědomí, ale ve výsledku je to příjemná změna. Autoři hodně apelují na různorodost pohledů, takže tu nenajdete žádného záporáka. Většinou jde spíš o neporozumění, nebo právě konflikt osobního přesvědčení postav. Klasickou ukázkou je například spor mezi matkou a dcerou, co se online gamingu týče. Jako bychom to všichni neznali, že?

In the Real Life si klade vysoké cíle. Možná až příliš. Snaží se ukázat, jak se s příchodem alternativní digitální reality mění nejen vztahy mezi lidmi, ale například i možnosti organizovat se v rámci skupiny. Jelikož se do online prostoru přesunula i manipulace s kapitálem, nutí nás tato skutečnost najednou přehodnocovat vše, co děláme, a aplikovat na naši i jakoukoli další činnost kolem nás úplně jiná pravidla. Autoři se snaží přiblížit to, co nám internet nabízí – možnost zapojit se, pomáhat ostatním a měnit skutečnou realitu.

Zdroj: PasteMagazine

Co k tomu můžu říct, je to velmi ušlechtilý cíl. Ale zároveň to z komiksu chvílemi dělá tak trochu učebnici. Přestože se In the Real Life čte velmi svižně, snesl by vlastně mnohem více stran, které by jemně maskovaly jeho vzdělávací funkci. Navíc se musím přiznat, že jsem si při čtení několikrát pomyslela: „Tak už si ty morality rychle odškrtněte a jedeme dál,“ což by se dít opravdu nemělo. Na druhou stranu nejsem (věková) cílovka komiksu a věřím, že má mladší sestra by to vnímala zcela jinak.

Obecně je komiks s ohledem na své sdělení zpracován velmi povedeně. Příjemná paleta pastelových barev, dvě varianty barevnosti pro dvě rozdílné reality. Jen Wang strategicky zapojuje do děje prvky gamifikace, můžeme se tak setkat s levelingem, HP lištami nad hlavami avatarů a dalšími drobnostmi. Škoda, že se do toho kreslířka nepustila ještě trochu víc, postupem času e se totiž gamerský způsob narace vytrácí. A přitom by se nabízelo tolik skrytých narážek a easter eggs! Obecně je kresba spíše jednodušší bez důrazu na pozadí, což jen zvýrazňuje jasnou naraci a snahu neodvést pozornost od smyslu děje.

Zdroj: PasteMagazine

Musím přiznat, že mě In the Real Life vážně zaujal. To, co zůstalo v paměti, ale nebylo hlavní téma. Spíše souhra několika drobností, které nebývají běžně standardem. Přiznávám ale, že jako produkt komiks funguje a možná tak předznamenává éru knih, které se realizují zejména skrze jasný morálně edukativní cíl. Ale znáte to. Byť je vzdělávací hra sebedokonalejší, nikdy to není tak úplně ono. Člověk má totiž vždycky pocit, že je mu podsouváno něco, co by si měl, sakra, odnést do dalšího života. Proč bychom to jinak dělali, že.

Autorka: Tereza Drahoňovská