Jak jsem se ve Skotsku (ne)naučila storytelling

Když se ke mně dostala informace o tom, že jedna nezisková organizace vypisuje výběrko na účastníky storytellingového workshopu ve Skotsku, neváhala jsem ani minutu. Přihlásila jsem se. Letěla jsem do Skotska. Týden jsem se tam učila. Člověk by řekl, že přijedu jako profík na vytváření a předávání příběhů, na dramaturgii a budování napětí. No, tak to fakt ne.
​

Právě s takovým očekáváním jsem do Skotska totiž vyrážela. Když kurz začal, byla jsem naštvaná. To vůbec nebylo to, co slibovali! Naši školitelé nám „nováčkům“ ale pořád do hlavy vtloukali jedno heslo – TRUST THE PROCESS. A díky tomu, že jsem se nakonec podvolila, mě čekal zatím asi nejtěžší, ale zároveň taky nejúžasnější týden mého života (jako fakt, beze srandy a nadbytečné lyričnosti). Tak trochu nadpřirozený zážitek navíc ještě posílilo to, že jsme týden žili ve viktoriánském kamenném sídle, kde jsem se cítila fakt jak v Bradavicích.
​

Měli jste někdy čas přemýšlet?

Na kurzu jsme se od začátku zaměřovali na něco úplně jiného, než jsem čekala – na náš vlastní příběh a na příběhy ostatních. Tlačili nás ven z naší komfortní zóny. S téměř cizími lidmi jsme se bavili o našich největších úzkostech, strachu a zároveň o tom, co nás posiluje… Poslali nás ven do lesa, abychom si uvědomili, jaké zážitky nás nejvíce formovaly, co pro nás v našem životě bylo nejtěžší a kdo nám nejvíce pomohl. Jo, občas jsem si připadala jako blbec, když jsem si z klacků dělala pomyslný práh a potom ho s předsevzetím překračovala. Nejděsivější ale bylo, že jste si za tu chvilku nerušeného přemýšlení venku s jasným cílem uvědomili věci, které vás za celý život ani nenapadly.
​

Tak na tomhle zvláštním místě jsem dumala. Musela jsem si ho vyfotit, i když jsem tušila, že na něj asi jen tak nezapomenu

Celý týden měl jasnou strukturu a směřovali jsme pomaličku k cíli. Žádná jedna aktivita by nás tam nedovedla, síla byla ale v celku a postupném pokroku. Jen pro představu chci zmínit pár úkolů a jejich dopady na mou skeptickou mysl.

Osobní řeka
Úkol: Nakreslit řeku symbolizující můj život se znázorněnými fázemi, které pro nás byly důležité, nebo měnily náš pohled na svět
První dojem: WTF, co to je za školkovou aktivitu, to teď budu hodinu kreslit stromečky kolem potůčku??
Výsledek: Ještě dva dny jsme se v různých skupinkách scházeli, abychom si navzájem řeky prezentovali. Po každé prezentaci jsme si museli dát pauzu, jelikož jsme potřebovali všechno vstřebat. Brečelo se, sdílely se podobné zážitky, řešila se životní rozhodnutí.
A zaujalo mě i něco na mě samotné – až později jsem si uvědomila, že jsem do své „řeky“ vůbec nenakreslila dobu, kdy mi vypadaly všechny vlasy, řasy a obočí. Je fajn zjistit, že pro mě třeba objevení nové skupiny přátel kolem komiksu znamená mnohem víc!

Workshop zranitelnosti
Úkol: Zamyslete se nad jednou věcí, kvůli které se cítíte zranitelní, následně ve dvojicích proberte
První dojem: Bože, to zas budu půl hodiny koukat do zdi a snažit se něco vyblábolit
Výsledek:  S mým parťákem Yonnim z Finska jsme narazili na to, že zdroj naší zranitelnosti je úplně stejný – nervozita vůči tomu, jak se chovat k lidem. To, že tak nějak toužíme být  vůči všem otevření, přátelští a třeba to ukázat i dotykem, ale zároveň se bojíme, že narušíme lidem osobní prostor, nebo že jim to bude nepříjemné (ano, většinou kolem nás byli Italové a Španělé, kteří se ošmatávají, objímají, pořád se usmívají a mluví nahlas). Došli jsme k tomu, že oba těm hodně otevřeným závidíme a chceme umět být jako oni. Od té doby jsem si byla s Yonnim bližší než s kýmkoli, měli jsme pakt. Když šel jeden spát, druhého objal, nebo mu alespoň položil ruku na rameno. Tak příjemně, pohodlně a bezpečně jsem se dlouho necítila.

Nové metody, jak vyprávět příběh
Úkol: Vyprávějte svůj osobní příběh inovativně! Vylosujte si formu, kterou zpracujete. K dispozici: Pohádka, horor, pouze zvuky, divadlo, rap, báseň, nebo… KOMIKS! Na přípravu byly 3 hodiny.
První dojem: OMG, nechci žádnou z těch možností!!
Výsledek: Musela jsem se zasmát nahlas, když jsem se podívala na papírek, co jsem si vylosovala. Byl tam samozřejmě komiks. Vzala jsem to jako výzvu a pustila se do toho. No, posuďte sami, jak to nakonec dopadlo.
​

PŘÍBĚHY TROCHU JINAK

Abych se příliš nerozepisovala, ráda bych shrnula, co jsem se teda vlastně naučila. Nebyly to zaručené techniky, jak udělat příběh poutavý. Nebyly to metody jak vybudovat postavy. Kurz mě nenaučil ani jak strhnout vyprávěním davy. Co jsem si tedy odnesla?
Za každým člověkem je příběh a je často mnohem složitější, náročnější a důležitější, než byste si kdy mysleli.

• Ta tichá Portugalka trpí ve skutečnosti maniodepresivní psychózou. Ten namachrovaný Skot se včera dověděl, že jeho příteli z uprchlického tábora zemřel otec při pokusu o útěk. Moje finská spolubydlící se v Indii zamilovala do syna rodiny, u které žila a teď se snaží zařídit si život tak, aby neurážel náboženství ani jednoho z nich. To všechno vím o lidech, které jsem znala pouze na jeden týden. A nikdy na ně díky tomu nezapomenu, protože se mnou sdíleli svůj život.

Lidi kolem sebe skoro neznáme. Jakmile se ale naučíme mluvit o důležitých věcech a ne jen řešit počasí a plány na víkend, dostaneme se přátelům skutečně blíž.

• Po týdnu intenzivního sdílení, šťourání se v našich osudech a myslích mi bylo téměř mdlo z toho, jak málo znám svoje nejbližší. Vždyť ani netuším, co bylo v život nejtěžší pro moji mamku, bráchu, přítele…

Nejsilnější příběh je ten náš. Stojí za to vyprávět a stojí za to poslouchat příběhy ostatních. Z nich se totiž učíme, dokážeme se do nich vcítit a usnadňují nám život. Stejně jako významy skryté v pohádkách, legendách nebo historických učebnicích. Prostě v příbězích.

• Takže tak.

​
​

Tereza Drahoňovská

Zakladatelka Laydeez do Comics Praha, komiksová publicistka, členka poroty komiksové ceny Muriel a příležitostná scenáristka.