75 stránek scénáře. 112 stran komiksu. 2 roky práce. To všechno se schovává za tou malou růžovou knihou, která si už od konce října hoví v našich knihovnách. Pro nás obě to byl opravdu "porod", pro každou trochu jinak. Já, jako ta, co to prožila, jsem dumala nad tím, co všechno chci a dokážu sdílet. Štěpánka, jako ta, co to celé nakreslila, zase filozofovala nad tím, jestli neudělala chybu v tom, že každá jedna stránka našeho děťátka je dělaná ručně. Co myslíte vy? Je to jako včera, když jsem před čtyřmi lety Facebookovým přátelům oznamovala, že až mě příště uvidí, už nebudu mít vlasy. Už tehdy mi Lukáš Růžička z Paseky naznačil, že kdybych někdy chtěla své zážitky převést do komiksu, je tu pro mě. V tu chvíli mě alopecie a představa, jak budu žít, nedovolila o ničem takovém přemýšlet. Pár let neuvěřitelných dobrodružství s autoimunitní poruchou mě ale postupně přesvědčilo, že takový materiál by se pro komiks nejen hodil, ale mohl by i pomáhat dalším. Třeba těm, kdo se nachází ve stejném "svrabu", jako tehdy já. Jak jsme (spolu) tvořilyTo, že by měla můj scénář kreslit Štěpánka, byla jasná věc. Když svolila, věděla jsem, že to dopadne dobře. Bylo super vědět, že moje zážitky bude zpracovávat někdo, kdo mě zná a kdo navíc v komiksu sám vystupuje. Kniha Bez vlasů navíc řeší i téma ženství, work-life balance a vzpomíná na to, v jaké společnosti jsme všichni vyrůstali. Prostě jsem tušila, že by to Štěpánku mohlo bavit! Těšila jsem se na každou nově nakreslenou stránku a na vizuální bonbónky, které vymyslí. A taky to tak bylo... |