Komiksová série ukazuje život dětí, co nevyrůstají se svou rodinou

Některé děti nejezdí v létě na tábor, ale na týdenní návštěvu rodičů. Některé děti se poprvé o svých rodičích dozvěděli třeba až v deseti letech. Nevím jak vy, já moc takových dětí neznám. A to je škoda. Reálné příběhy dětí, které neměly stabilní rodinu, přináší Ašta šmé v komiksové sérii Nejisté domovy.

Pamatujete na sérii O Pribjehi? Tři dokumentární komiksy zachycující životy českých a slovenských Romů vzniklo díky spolku Ašta Šmé – a ten samý spolek stojí také za trojicí komiksů pojmenovanou Nejisté domovy. O pěstounství, dětských domovech a ústavní péči obecně většinou slýcháme od dospělých a odborníků. Nebylo by super poslechnout si taky děti samotné? Osobní příběhy jsou klíčem k pochopení, to můžeme asi všichni potvrdit. Jakmile máme šanci nahlédnout do osobního prožitku, emocí, myšlenek, konečně se dovedeme vcítit a zapamatovat si. Takže děkujeme, Ašta Šmé, že jste nám to umožnili!

Všechny tři komiksové knihy lze získat na křtu série, a to 17. ledna v holešovickém klubu Cross.

Teď už se ale se mnou vrhněte na jednotlivé knihy, dnes na první a druhou, na kterých se skví jména Františky Loubat a Lely Geislerové.

Nebuď jak gádžo!

Příběh romského chlapce Michala, který v dětském domově vyrůstal již od svých tří let, si v komiksu Nebuď jak gádžo! vzala do parády Františka Loubat. Držitelka ceny Muriel za stripovou sérii Kustodka Květa si zachovává jednoduchý styl, což látce značně svědčí. Musím přiznat, že samotný životní příběh je opravdu silný a knihu jsem zhltla během hodinové cesty autobusem.

Pro Michala byl domovem vždy „děcák“ a vlastně mu to nevadilo. S matkou, která neuměla číst ani psát a žila v bytě bez elektřiny či plynu, se nestýkal, občas odjel za otcem do Prahy, kde jednu dobu žil v bytě 1+1 ve třinácti lidech. Dnes Michal absolvoval vysokou školu a s celou rodinou se stýká příležitostně. Komiks se nás ale tak trochu nepřímo ptá – jak by Michalův život vypadal, kdyby vyrůstal s rodiči?

Proč je „Nebuď jako gádžo!“ tak silný? Asi nejvíc mě vtáhly reálné záznamy z osobních složek – od vychovatelů, úřadů nebo učitelů. Díky nim můžeme nahlédnout do pozadí vypprávění a poznat úplně jinou rovinu za vzpomínkami hrdinů. Nic není objektivní. Ani sám Michal, ani jeho matka, ani zaměstnanci dětského domova. Je na každém čtenáři, k jaké verzi se přikloní a komu uvěří. I tak ale ve výsledku konečně dostáváme do rukou vhled do toho, jak to většinou chodí. Až při čtení mi došlo, jak málo o této rovině života tuším. Jak funguje vztah rodiče a dítěte v dětském domově? Jak vypadají návštěvy a jak vidí život v ústavní péči samo dítě?

Františka Loubat se látky zhostila velmi citlivě a poradila si i s využitím reálných dokumentů. Právě dokumenty ukazující snahy matky získat syna zpět působí neuvěřitelně emotivně, přestože texty doplňuje jediný obrázek postarší skleslé ženy s cigaretou. Zlatým hřebem komiksu je potom jeho zarámování skrze Michalovu vzpomínku na okno, která vlastně vystihuje celý jeho vztah k biologické matce. Vysvětlila bych vám onen mistrný tah, ale nechci spoilovat.

Lilia a dvě mámy

Jako malá žil v garáží s dvěma velkými dogami, kterým občas kradla granule. Teď má dva bratry a Jindru, které už chvíli říká mámo. No jo, ale přitom má ještě tu opravdovou mámu… Pěstounská péče má svá specifika, mezi která patří často například udržování vztahu s biologickými rodiči. Takové děti totiž, stejně jako hrdinka komiksu Lili, mají často mámy dvě.

Je zajímavé sledovat, jak složitý pěstounský vztah je. Na všech frontách. Dítěti dáváte vše, jeho biologická matka ale bude mít vždy navrch, i když dítěti v jeho životě příliš nepomohla. I tak musíte zůstat nesobečtí a otevření, pokusit se celou situaci vidět z různých pohledů. I sama Lili cítí, že není objektivní, ale nemůže nic dělat. Onu věčnou cizost kreslířka Lela Geislerová vtělila do fialových vlasů dívky, která se od své „nové“ rodiny bude vždy odlišovat, i když už ji všichni přijali.

Komiks zpracovaný Lelou Geislerovou je divoký a zmatený stejně jako myšlenky čtrnáctileté hrdinky. Chápu snahu zachovat originální výpovědi bez větších stylistických zásahů, jelikož to rozhodně tvoří nadhodnotu reálné situace. Z mého pohledu ale „skutečnost“ dialogů dospěla až do úrovně, kdy ruší od čtení a občas musíte hodně přemýšlet a skládat různé kombinace textu tak, abyste byli schopni chápat, o čem že se mluví.

Osobně jsem spíše příznivcem ranější Leliny tvorby, kdy se ještě přikláněla k méně barevnému, ale propracovanějšímu pohledu. Příjemně naopak překvapily hrátky s okolím, kterými občas dokresluje dialog hrdinů. Když Lily prochází kolem pomníku a vypráví o svých rodičích, celá rodina se zračí na starém kameni.


Pokud porovnáme obě komiksové knihy, je jasně vidět, že Lily a dvě mámy by potřebovala ještě trochu uležet a doladit, zklidnit nepřehledné skoky a opravit drobné chybky. Co se obsahu týče, otevřeně se přiznávám, že mi knihy hodně pomohly otevřít společenskou oblast, o které toho moc nevím, ale je jasně vidět, že má opravdu co říct. Víc takových děl!

Autorka: Tereza Drahoňovská