Komiksoví Češi: Sérii ukončili nejmladší kreslíři. V čem byli revoluční?

Nikdy jsem nebyla fanoušek politiky. Jako opravdu… nikdy. A k sérii Češi jsem proto od začátku měla jistý odstup. Díky porotcování v komiksové ceně Muriel jsem se ale téměř všemi knihami prokousala a zjistila, že komiksová podoba dějin je vlastně zábavná. Proč? Mám pro to trochu poťouchlý důvod – zachytit historii srozumitelně, atraktivně a alespoň trochu věrně je totiž docela sci-fi. Pokaždé se proto těším, jak se s tím kdo popasoval, jelikož si dovedu představit, jaká noční můra to musí být.

Dneska bych se chtěla mrknout na poslední dva díly série Češi vytvořené podle seriálu České století, kdy každá kniha vznikala dle scénáře historika Pavla Kosatíka ve spolupráci s jiným českým komiksovýcm umělcem.
 
Emotivní poznámka: Je hrozně příjemně zvláštní mít v rukou komiksy, u kterých víte, jak moc práce kreslířům daly. U kterých si pamatujete, kolik přemýšlení, váhání, stresu a času do toho vaši kamarádi vráželi a na kolik setkání se nemohli dostavit, protože Čechům dávali všechno - aby vzniklo to, co teď držím a chystám se na to během pár hodin napsat svoje dojmy. Takže díky Štěpánko a Karle, že jste to dotáhli, a umožnili jste mi se tak těšit na poslední dva díly téhle série!!
​

Zdroj: www.kosatik.eu/komiks

​Češi 1938: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi
​

O boji na úrovni umělec versus dílo jste si už určitě přečetli v článku od samotné Štěpánky. Jak kniha působí na třetí stranu? Schválně jsem si zmíněný článek neotvírala, takže podobnost názorů je vskutku náhodná.
 
Kdybych měla tenhle díl Čechů nějak shrnout, bylo by to větou:
Ozvláštni ty hlavy!
​

​Jako většina z epizod Čechů, i tato je zejména o nekonečném přemýšlení, politických krocích a hlasitých úvahách, takže mezi námi – nečekejte žádné akční vzrůšo. Hlavní výzvou je vzhledem k tomu udržet pozornost čtenáře buď vizuálně a využitím různorodých pohledů na věc (do toho šla Štěpánka), nebo prošpikováním děje něčím, co dokáže politické plky dostatečně osvěžit, propojit a zlidštit (to byla cesta Karla v dílu „Jak se KSČ chopila moci“ – najdete níže).
 
V Benešově ustupování si panely neoddychnou a neustále se objevují v nových a nových variacích či tvarech. Představy a rozhovory Štěpánka vizualizuje, místo aby je popisovala, a na pomoc si hodně bere i opisy dialogem. Co se mi moc líbí, je využití různých úrovní postav. Situaci přibližují emoce a vize běžných vojáků, jejich velitelů, politiků i prezidenta republiky. To pomáhá dění mnohem lépe pochopit a sestavit do uchopitelného celku. Pohled vojáka rámuje i jednotlivé kapitoly, které zastřešují vojenská uniforma – jednou rozhozená, jako by se voják spěšně chystal do bitvy, jindy odhozená, jak ji spěšně sundával těsně předtím, než zběhl. Super nápad!
​

​A když už jsme u těch emocí – zaujal mě fakt, jak moc jsou z komiksu cítit. Kreslený Beneš je umí hezky parafrázovat a o pocitech a motivacích se dozvíme opravdu dost. Podporuje je i barevné ladění – čím míň optimismu a možných řešení máme, tím příběh ztrácí sytost. Jelikož jsem fanda aktivního využívání barevností a palet, nad kterými se někdo alespoň pozastavil, tenhle díl mě potěšil.
 
Ve výsledku se děj stejně točí kolem boje dvou kohoutů na jednom hnoji, Beneše vs. Moravce – tedy diplomacie a bezpečí proti ideji hrdinství a cti. To vykresluje zejména poslední několikastránková expozice, ve které si oba muži vyměňují své pohledy na věc. Už černobíle, už v rozpadajícím se světě.
​

​Co se mi tak nějak vrylo do paměti? Příjemná míra stylizace pro zvýšení porozumění a přiblížení pocitů, aktivní využití barevnosti, na které prostě beru, kreativní rámování kapitol, a hlavně snaha eliminovat nudné panelování! Jediné, co mě během čtení chvílemi podivuhodně mátlo, byly miniatury hlavních hrdinů, které zkrátka pokaždé vypadaly jako někdo jiný. Kdo tak ale občas nevypadá, že.

​Češi 1948: Jak se KSČ chopila moci

Jak jsem už nakousla výše, Karel Osoha, kreslíř čtvrtého dílu, se toho nebál. Jako první z umělců, kteří se chopili jedné knihy, přidal ke scénáři Pavla Kosatíka vlastní dějovou linii. Komiks s Klémou tak nemá 80 stran, jak měli jeho předchůdci, ale poctivých 120.
​

​Je zajímavé číst tento díl hned po „Jak Beneš ustoupil Hitlerovi“. Čtvrtý díl proti sobě opět staví dva muže. Opět se setkáváme s Benešem, jen už tak starým, že potřebuje za zády polštářek. Proti němu tentokrát ale stojí zlomyslně vysmátý Kléma (rozuměj Klement Gottwald), ze kterého přímo srší, že má všechny v hrsti. Srovnání dvou vůdců s diametrálně rozdílným pohledem na definici moci doplňuje ještě třetí, mnohem menší vůdce. Je jím Matěj, kluk, který se společně se skupinkou náhodou získaných přátel rozhodl zúčastnit závodu, jehož vítěz získá nárok na klubovnu.
​

​Právě Matěj zastřešuje sekundární dějovou linii, která pomáhá pochopit, přiblížit a vysvětlit to, co se děje „nahoře“ – tedy mezi Benešem a Gottwaldem. Matěj se touží stát mocnějším, aby mohl porazit zlo, a bere si za příklad právě tajemného kouzelníka Klému. Brzy ale zjišťuje, co je cenou za onu vytouženou moc. V malém chlapci trochu vidím právě ztělesnění Beneše. Jak sám Kléma poznamenává na účet prezidenta: „Nenávidí všechno, co kvůli mně musí dělat, ale přitahuje ho ta síla, kterou ho k tomu nutím.“ I Matěj se nechává zpočátku strhnout onou silou, a když začne couvat, je už skoro pozdě. Naštěstí ale stále stihne přispěchat přátelům, kteří jsou bez něj bezradní, na pomoc.
​

​Upřímně – level dětských klubů jsem vyhlížela jako spasení. Nejsem příliš trpělivý čtenář a moc hlav, moc ví. Až příliš na můj vkus. O to víc ale oceňuju pečlivost, která příběh provází. Dokresluje děsivý rozměr manipulace a touhy po moci, proti které se jen těžko bojuje a o to mrazivější je potom prohra.
 
Co mi utkvělo? Dokonalá personalizace Klémova pláště, který se za ním majestátně vznáší, emotivní rozervání nad partou dětí, které tak hrozně moc touží po vůdci, citlivé provázání obou rovin skrze Klementa a v neposlední řadě – 120 stran!

Autorka: Tereza Drahoňovská