|
Jemnost, křehkost a zároveň milý smysl pro humor. To všechno najdete v tvorbě Kristýny Klaban Gregorové. Komiks sice vytvořila jen jeden, od té doby ale občas přemýšlí v panelech. Jako ryba ve vodě se cítí naopak v ilustraci, a dokonce si na ní úspěšně založila byznys. Splnila si tak sen mnoha mladých ilustrátorů. Jaké má rady pro začínající kreslíře a jak vypadá její proces tvorby?  Ovlivnila tě škola, kterou jsi studovala, nějak v uměleckém směru? Absolutně. Před Sutnarkou jsem neměla (až na ZUŠ) žádnou uměleckou průpravu. Takový nepopsaný list a samorost. Proto jsem se celé studium spíš hledala a zkoušela různé přístupy a techniky. Jsem moc ráda, že jsme měli příležitost zkusit od každého něco, od pop-upových knih až po enkaustiku. Každý si tak našel cestu, která mu je nejbližší. Každý má témata, která vyhledává, a jsou mu blízká. Jaká jsou ta tvá? Nedávno jsem si uvědomila, že mi dává největší smysl témata zaměřená na ekologii a ochranu přírody. Mám pocit, že rostliny, zvířata a jejich životní prostor jsou proti lidským zájmům v nevýhodě. Proto jsem ráda, když mohu přispět „svým kreativním způsobem“. Ukazovat realitu, kterou si lidé ve svém každodenním shonu často neuvědomují. Když například někomu vykládáte, jak žijí slepice v klecovém chovu a proč je lepší si za vajíčka připlatit, každý běžný člověk to hodí za hlavu a nějaký vzdálený problém slepic ho nezajímá. Ale když mu slepice představíte jako chytrá a zábavná stvoření a reálně ukážete, na jaké ploše a v jakých podmínkách žijí celý svůj život, je to pro všechny mnohem pochopitelnější. To mě na ilustraci a knihách všeobecně baví. Že dokážou pomáhat tam, kde slova nestačí. Stejnou snahu mám i u knihy Vodavoděnka, kde představuji vodu ve všech jejích krásách a supershopnostech. Aby bylo pro malé lidské tvory pochopitelnější, proč stojí za to vodu chránit.  Díky za zmínku o knize Vodavoděnka! Byla to původně tvá diplomová práce. Naladil tě tento projekt ke knižní produkci pozitivně, nebo negativně? Autorská kniha a navíc pro děti je snad sen každého ilustrátora. Je mi ctí, že do mě nakladatelství Euromedia vložilo plnou důvěru a nechalo mi absolutně volnou ruku. Takže moje první zkušenost byla ryze pozitivní a určitě se knihám budu ráda věnovat dál. Smutné pro Voduvoděnku je pouze načasování. Že si pro svůj krok do světa vybrala lockdown, světovou pandemii a zavřená knihkupectví. Protože co je na knize opravdu krásné, si v online světě nevychutnáte. Papír a barvy ❤ Narazila jsem na tebe díky komiksu The control pills o hormonální antikoncepci. Sama jsi mi řekla, že to byl tvůj komiks první a možná i poslední. Proč? Živě si vzpomínám, když jsem se dívala po oborech na vysoké škole, že mě děsila představa animace nebo komiksu. Kolik ohromného úsilí a času stojí vybudovat kvalitní dílo. Paradoxně mě životní cesta přivedla do ateliéru komiksu a ilustrace pro děti na Sutnarce, který vedla tak empatická vedoucí, že mě do komiksu nenutila. Na Erasmu v Krakově už jsem se komiksu ale nevyhnula. A tak vznikl můj první a zatím i poslední komiks o mé zkušenosti s hormonální antikoncepcí. Nakonec musím přiznat, že to byla zajímavá zkušenost. Tím, že jsem situace z komiksu opravu prožila a byly pro mě silné a důležité, stačilo je jen z hlavy přesunout na papír. Občas se mi od té doby stává, že si některé své životní situace přehrávám jako nakreslený komiks. Takže kdo ví, třeba poslední nebude. To by mě vlastně docela zajímalo, jak vnímají svět tvůrci, kteří se komiksu věnují naplno. Jestli se jim přehrává v panelech…  Na Erasmus jsi odjela do Polska, kde jsi studovala narativní kresbu. Co to vlastně je, v čem spočívá a jak se učí? Ateliér narativní kresby patřil v Krakově k mým nejoblíbenějším. Vedl jej pár mladých nadšených pedagogů. Hodiny měli vždy profesionálně nachystané v polštině a angličtině, za což jsme byli opravdu vděční, i když je polština češtině docela podobná. Za semestr jsme všichni dostali dva hlavní úkoly, na kterých jsme klasicky pracovali doma a ve škole konzultovali. Na hodinách pak probíhaly zábavné cvičící lekce. Prvním tématem byl komiks a druhým plakát infografika. Obojí pro mě byla novinka. Navíc jsem si tehdy řekla, že už se musím naučit kreslit digitálně. Takže byl Erasmus jedno velké poprvé. V ateliéru narativní kresby mi nejvíce vyhovovala volnost. Pedagogům bylo úplně jedno, jakou techniku si člověk zvolí, jak téma pojme nebo jestli je vše anatomicky správně. Dávali rady, jak posunout výsledek k co největší pochopitelnosti pro diváka. Podat srozumitelný příběh. A to bylo moc fajn. Doporučuji všem studentům překonat ostych z neznámého a využít Erasmus, co nejvíc to jde.  Spolu s tvým partnerem jsi založila studio JAATY, kde se věnujete papíru, dřevu a výrobě roztodivných milých předmětů. Jak se tento projekt vyvíjel, máš nějaké tipy pro ty, kdo by chtěli rozjet podobný vlastní byznys? Začít už na škole! To je určitě rada k nezaplacení. Člověk si může dovolit začínat tak trochu na punk a zkoušet, co ho baví. Navíc díky studijním daňovým úlevám je to skvělá příležitost si podnikat „nanečisto“. Máte kolem sebe profesionály, se kterými můžete svůj projekt konzultovat. A po škole si pak jen řeknete, jestli pokračovat, nebo raději zvolit jistotu klasické práce. (Jestli něco takového v kreativním odvětví existuje). JAATY vzniklo tak nějak přirozeně. Můj muž Josef Klaban je profesí umělecký kovář a už v letech před JAATY jsme spolupracovali na realizacích, kdy jsem já navrhovala a on vyráběl. Už tehdy jsem si zamilovala kreslení reálných předmětů. I dnes mi to přijde trochu jako kouzlo. Jako ilustrátoři celé dny vytváříme světy, bytosti, události… Ale reálně neexistují. Fascinuje mě ten proces, kdy se z něčeho nakresleného stane opravdový předmět nebo prostor. Z JAATY se tak stalo místo, kde naše tvůrčí vášně propojujeme, realizujeme a nabízíme světu. Občas je to víc ilustrace, občas předmět a někdy obojí. Jak se uživit ilustrací v Česku? Asi jako v každém oboru kdekoliv. Musíte mít disciplínu a srozumitelně nabídnout světu to, co umíte. Tomu v dnešní době skvěle pomáhají sociální sítě. Propojí vás se světem, ať už jste kdekoliv. Já sama ráda sleduju, jak žijí a tvoří mí oblíbení autoři. Takže i když si žiju poklidně v odloučení v lesích v Beskydech, svou práci můžu nabízet celému světu a to je neuvěřitelné. Ale je to cesta na dlouhou trať a boj sám se sebou. Protože upřímně, autoři jsou spíše introverti, co si rádi kreslí. :D Velkým vzorem mi je v tomto Toy_Box. Že když člověk chce, může.  Jaký je tvůj kreativní proces? Máš nějaké triky, jak udržet koncentraci, překonat kreativní blok nebo přicházet s neotřelými nápady? Asi záleží, co právě tvořím. Ale řekla bych, že je můj kreativní proces hodně psací. Mám několik bloků, kam si píšu nápady a kupy papírů, kde je zbytek. Vytvářím si rešerše, píšu poznámky a ze změtí počmáraných cárů vylézá schéma, které se promění na úkoly. Zní to možná trochu nudně, ale tato část procesu mě baví. Kdy z chaosu vzniká řád. Z ničeho něco. A to mi pomáhá udržet koncentraci. Ale popravdě je to každodenní boj sám se sebou. Být sám sobě šéfem a zaměstnancem není jednoduchý úkol. Sleduješ komiksovou produkci? Mezi mé oblíbené autory patří například Evens Brecht, ke kterému jsem se dostala přes komiks Panther. Je neuvěřitelný. Mohla bych se na jeho práce dívat neustále. Baví mě jeho živelnost a hra s barvou. Poslední dobou ráda sleduju stripy s tématem všedních dnů. Takové ty malé radosti, které tvoří náš život. Například už klasika Kustodka Květa, vtipně poetická Ema sa má od Ivety Merglové nebo třeba Drobnosti od Terezy Konupčíkové. To je moc roztomilá záležitost. Já sama velice inklinuju k tradičním technikám malby, kde je cítit opravdový papír, voda a jistý moment náhody. Volně. S dokončením digitálně, kde už má člověk vše pěkně pod kontrolou. Proto mě třeba okouzlil svět Tukonů od Oksany Bula. Taková fantaskní barvitá poetika jako u Daisy Mrázkové. Světy plné barev a textur, které pohltí a stále máte co objevovat. To bych mohla sledovat neustále.
0 Comments
Leave a Reply. |
RSS Feed
