LDC SYMPOZIUM: ANIČKA TROUSILOVÁ - Jako dítě jsem měla zakázané disneyovky

Sympozium LDC Praha představuje mladé komiksové autorky, ale to neznamená, že jsou všechny školou povinné. Třeba Anička Trousilová je už mnoha zakázkami ostřílený profík, a o to nadšenější jsme byly z toho, že přijala pozvání, a o své know how se podělila s ostatními. Milujeme její rozverný styl, který je jako vystřižený z pohádkové knížky, zároveň ale skvěle doplňuje i komiksové "občasníky", u kterých se Anička inspiruje vlastními zážitky.

Jak ses dopracovala ke svému současnému stylu tvorby?

Nevím, jestli právě "dopracovala" je to správné slovo. Kreslím už od malička, je to moje přirozenost, asi jako u všech dětí, ale mně to zůstalo. Spíš bych dovedla pojmenovat to, co mě ovlivnilo. Úplně nejvíc to byly ilustrace Tove Janssonové k jejím Muminkům. Ty nezestárly ani o den a pořád jsou skvělé. Na druhém místě bych zmínila Sempé Goscinnyho a ilustrace k Mikulášovi a v neposlední řadě to byl Adolf Born, Stanislav Holý a Jiří Winter Neprakta. To byli ti, co nejvíc můžou za to, jak dneska kreslím. Jo, a taky moji rodiče, kteří mi jako dítěti zakázali všechny disneyovky. Bez ironie – díky, mami a tati!

Z čeho čerpáš a kam by ses chtěla posunout dál?
Jsem knižní a internetový typ, takže  studnice inspirací je takřka nevyčerpatelná. Jednoho krásného dne bych se chtěla pořádně naučit anatomii a perspektivu.

Jak vnímáš uměleckou / komiksovou scénu v ČR a SR co se týče např. škol nebo výstavních možností? Co ti tu chybí, co si myslíš, že tu funguje?

Na české scéně mě dost baví kamarádskost. Lidi se znají, radí si a kreslí na srazech nebo na kreslicích akcích. Je fajn sebrat veškerou odvahu a zajít si na takové to “hospodské pokresleníčko” a seznámit se s novými lidmi.

Co se týče výstavních možností, dnes už může každý udělat výstavu, byť třeba v kavárničce, takže to už záleží na lidech, jestli chtějí, nebo ne. A školy? Nejsem si jistá, jestli jsou ke komiksu potřeba. Když člověk chce, baví ho to a není zabedněný, tak se dokáže v tomto směru vzdělat sám. Na internetu jsou mraky inspirace, vlastně i návodů. Škola může na druhou stranu tvorbu možná usměrnit.
Jakožto příležitostný kreslič komiksů nemohu říct, co mi zde chybí. Na to by jistě odpověděl někdo, kdo se jimi zabývá naplno.

Jak vnímáš téma sympozia: Princezny, šťastně až navěky? Jaké v tobě vyvolává asociace a je pro tebe aktuální?

Když jsem téma viděla poprvé, tak jsem se zaradovala – hurá, pohádka, to je něco pro mě! Na druhý pohled už zas tak ne. Znám kolem sebe spousty princezen a myslím, že jsem jednou z nich. Princezny touží po tom, aby jim princové oblékli kabátky a podrželi dveře, ale zároveň  se nebojí pracovat s lopatou u míchačky. To je takový těžký rozpor, který je třeba vybalancovat. Doufám, mimojiné, že se nezacyklím v nějaké nepochopitelné ptákovině.

Anička Trousilová 1987

Má ráda chobotnice a draky. Od mala už kreslí a má veliké štěstí, že má podporu okolí, za což je nekonečně vděčná. Jejím snem je ilustrovat knížky pro děti. Krátké komiksy kreslí spíše pro pobavení kamarádů. Jejími koníčky jsou, kreslení, keramika a zahrada.

Aničky oficiální portfolio najdete ZDE, její neoficiální blog  TADY.