Lucie Trávníčková: Jako bych během nemoci neviděla barvy. Takový je i můj komiks Lymfom City13/5/2021 Co se stane, když se začne punkerka tělem i duší léčit s rakovinou? Tentokrát z toho vznikl komiks plný černočerného humoru a stejnou barvu si zachovaly i jeho stránky. Lucie Trávníčková si při nemoci kreslila v čekárnách doktorů, ve kterých strávila stovky hodin. V komiksu Lymfom City zachytila momenty naprostého zoufalství, cynického skepticismu, občasné absence empatie u doktorů, ale naštěstí i úlevy ve chvíli, kdy se dozvěděla o tom, že nemoc ustoupila. Na komiks vybrala peníze na platformě Hithit během několika dnů, a tak Lymfom City můžete mít brzy i vy!  Lymfom City popisuje tvou léčbu Non-Hodgkinova lymfomu. Jedná se o velmi otevřený osobní příběh. Šlo ti psaní a tvorba takzvaně „samo“, nebo to pro tebe bylo těžké? Komiks jsem začala kreslit ještě před zjištěním diagnózy. Zjišťování trvalo dlouhé tři měsíce a zpětně to hodnotím jako to nejhorší období. Víte, že máte nález, ale ještě se neví, jak moc je to vážné a psychika tady dostává opravdu zabrat. V téhle fázi jsem začala navštěvovat skvělou psycholožku, se kterou jsme hodně probíraly i to, že jsem vystudovala malbu. Řekla mi, že mám zkusit nakreslit svou nemoc a když jsem to doma zkusila, už nešlo přestat, takže se dá říct, že mi to šlo opravdu samo od sebe. Knize se nedávno povedlo na platformě hithit.cz vybrat všechny potřebné finance na vydání. Gratulujeme! Jak se na své dílo díváš zpětně, změnila bys něco? Moc děkuji, překvapilo mě, že se peníze vybraly tak rychle, mám z toho opravdu radost, ale ještě víc mě těší vzkazy bývalých pacientů nebo jejich blízkých. Moc si toho vážím. Zpětně bych na komiksu nezměnila nic, ani bych nemohla, protože komiks mapuje můj příběh přesně tak, jak probíhal. Pokud bych něco upravila, ztratil by pro mě vypovídací hodnotu.  Vystudovala jsi malbu, Lymfom City má formu komiksu. Jak ses k ní propracovala? Komiksy jsem kreslila už jako malá. Na komiksu mě nejvíc baví to, že můžu zkombinovat moje oblíbené činnosti, a sice kresbu a psaní. První kresby v Lymfom City byly spíše lineární, ale postupem času jsem jim potřebovala dodat hloubku. Takže jsem se stejně nevyhnula svojí milované malbě, alespoň ve formě lavírování (výtvarná technika, která využívá rozmývání slabě pigmentové barvy na mokrém nebo suchém podkladu). Máš s komiksem zkušenosti? Jaké tě případně oslovily jako čtenáře? Komiksy jsme hodně kreslili se spolužáky na malbě, hlavně všelijaké parodie, dost jsme se u toho vyřádili a dodnes na to strašně ráda vzpomínám a mrzí mě, že se to nedochovalo. V poslední době jsem si pořídila komiks Článek II, a komiks Objekt Julek, který jsem si pořídila mimo jiné i z důvodu, že ho ilustroval můj nesmírně talentovaný spolužák Martin Jabůrek, který v průběhu práce na tomto komiksu tragicky zemřel. A ještě zmíním skvělou Vendulku Chalánkovou, jejíž tragikomiksy jsou prostě boží. Jak to tak čtu, tak bych se měla více zaměřit na mimobrněnskou scénu.  Lymfom City je dost temný příběh, má i temné zpracování. Jak jsi k němu došla? Vzhledem k obsahu mě ani nenapadlo nic jiného. Dokonce bych řekla, že jsem během nemoci měla jakési černobílé vidění, jako bych si nepamatovala žádné barvy. Nosím hlavně černé šaty, takže jsem si připadala v nemocnici jako černá šachová figurka mezi záplavou bílých. Teď trochu dál od komiksu. V knize jsi sama zmiňovala, že by ses vzdala prakticky čehokoliv, abys byla zdravá. Jak bys porovnala svůj život před nemocí a po ní? Ráda vyvracím různá klišé ohledně nemoci, nicméně jedno je pravdivé. Nemoc vás opravdu změní. Nikdy předtím bych nenašla takovou odvahu, abych vydala takhle osobní věc. Vždy jsem se držela hodně zpátky, nebyla jsem schopná nikde prezentovat svoje věci jen proto, aby náhodou někdo neřekl, že jsou špatné. Dnes je mi to konečně úplně jedno. A je to naprosto osvobozující. Takže zjednodušeně řečeno mi nemoc dala vnitřní svobodu.  V Lymfom City popisuješ hlavně to, jak jsi s nemocí bojovala ty sama, z tvého okolí v knize vlastně nikoho nepotkáme. Přitom jsi máma dvou dětí a nápor to musel být i na tvého manžela. Proč v knize nevystupují? V Lymfom City píšu jednu věc: Že jste tam úplně sami. A je to pravda. Můžete mít kolem sebe skvělou rodinu, přátele, nejlepší péči i dokonalé prostředí. Ale vy to nevnímáte, jde to mimo vás. Jako byste byli za sklem a ostatní se na vás dívali. Dětem v tu dobu bylo 6 a 4 roky, syn zrovna nastupoval do 1. třídy a na fotce, kde ho vedu do školy, mám naposled vlasy. Jsem ráda, že děti to ještě nevnímaly tak intenzivně, kromě toho, že si moc neužily hraní s mámou. Co se týče manžela, vím, že by si nepřál někde vystupovat, přestože má v komiksu své místo. Například mi výborně zvládal aplikovat injekce do břicha na podporu tvorby bílých krvinek J. Ale svoje soukromí si hlídá i v běžném životě. Jinak byl během léčby velkou oporou, protože je to nesmírně organizovaný a praktický člověk, kterého jen tak něco nepoloží. Komiks působí hodně deníkově, ostatně spoustu kreseb prý vzniklo v čekárnách doktorů. Jak probíhala finalizace knihy a skládání celého příběhu? On to v podstatě deník je. Je to takový arteterapeutický deník, kam jsem si zaznamenávala pro mě důležité události. I když všechno tam samozřejmě zaznamenáno není. Někdy si říkám, jestli se třeba neurazí nějací lékaři, přestože vše, co v komiksu zmiňuji, vyplývá z kontextu situace v konkrétním okamžiku a neměla jsem v úmyslu jakkoli znevažovat jejich práci. Pro ně naprosto rutinní záležitosti a výrazy, můžou občas na obyčejného člověka působit negativně. A jelikož já jsem psychicky velmi neodolná, dotkne se mě v podstatě cokoliv, no neměli to se mnou taky jednoduché. Co se týče finalizace knihy, vzhledem k covidové situaci vše probíhalo online v Teamsech, kde jsme řešili výslednou podobu komiksu. Já jsem komiks měla celý hotový již koncem roku 2020, protože jsem ho opravdu kreslila paralelně s léčbou. Nic není doplňované nebo editované. Takže se dá říct, že jsme to dali dohromady velmi rychle. A je to hlavně skvělá práce grafika Radana Běhouna, kterému musím moc poděkovat.  Jak jsi hledala pro knihu nakladatele? Tohle mi na celé věci přijde jako to nejúžasnější. Já bych pravděpodobně komiks nikdy nevydala, možná jen na vlastní náklady pro pár kamarádů. Ale když jsem začala na svůj Instagram zveřejňovat detaily svých kreseb, psaly mi spousty lidí, kteří buď měli podobnou nemoc, nebo lidé, které tohle téma nějak oslovuje, že by si přáli, aby si tohle mohli přečíst. To ale pořád nestačilo, dokud mi nenapsala kamarádka Petra Husáková, která je dnes nedílnou součástí našeho tříčlenného komiksového týmu rozhodná slova: „Tohle prostě vydáme.“ Petra oslovila několik nakladatelství, až jednou přišla zpráva od jejího bývalého spolužáka Radana Běhouna, který založil začátkem 90. let nakladatelství Velarium. V současné době měl vydavatelskou přestávku, ale komiks se mu zdál natolik působivý, že se rozhodl nakladatelství oživit. Celá naše akce je od začátku takový underground a zároveň velká srdcová záležitost. Možná je to z knihy cítit a proto to tak funguje. Kdybys měla dát autorům, kteří by se rádi pustili do autobiografie a sdíleli třeba i podobně osobní zážitky, radu, co by to bylo? Nebát se. A stát se sám sobě nejlepším kamarádem i kritikem.
"Stále je moje nejoblíbenější jídlo kedlubna a stále nemám ráda letící brouky. Jen už mám z těch nemocí větší respekt. A zajímavé je teď pro mě asi to, že začínám konečně dělat něco, co mě naplňuje. Nedávno jsem byla oslovena, abych se podílela na projektu Nebýt na to sama pro onkologicky léčené pacientky v Masarykově onkologickém ústavu v Brně (www.nebytnatosama.cz). Takže se moc těším, že budu ilustrovat něco, kde už nebudu muset být hlavní postava. Uf!"
0 Comments
Leave a Reply. |
RSS Feed
