OVOCE POZNÁNÍ: KDYŽ SE ŘEKNE VAGÍNA A MYSLÍ SE VULVA

Znáte ten opotřebovaný citát od George Santayany: ‘Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat'? Není snad nic, k čemu by se to hodilo lépe, než dějiny a vývoj toho, jak chápeme pohlaví a sexualitu. Kolektivně jsem zapomněli, že růžová byla barva chlapečků nebo že to bývaly ženy, pro koho byla typická divoká sexualita. Leccos lze naštestí napravit přečtením knížky Liv Stromquistové Ovoce poznání, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka.

Ovoce poznání není komiksem v pravém slova smyslu. Sama bych ji nazvala spíš učebnicí v ilustracích. Sekvenčnost panelů je minimální, tím spíš vzhledem k tomu, že většinu plochy zabírá text. Právě obsah textu je ale to, na čem Ovoce (právem) stojí.

Díky autorčinu ozsáhlému sběru informací (vždy podložených příslušnými zdroji) se čtenář dozvídá méně či více překvapivá fakta o tom, kterak naši předci chápali ženy, muže a všechno mezitím. Jak toto dědictví utváří to, co my nyní považujeme za ‘přirozené’ nebo ‘tradiční’. Na čtenáře se valí bizarní příběhy a historická svědectví, které by očekával spíše v dystopickém románu pro mládež.
Hlavním problémem zmiňovaným v celém díle jsou především vědci, o kterých učíme jako o géniích svého oboru. Co však se týče názorů na ženy, jejich teorie se zakládala více na předsudcích, než objektivním výzkumu.

​Vyprávění se drží praktických ukázek, občas lehce filozofuje. Zamýšlí se, jak slovník našeho vyjadřování formuje představy vnímání světa a jak moc je definováno ‘vládnoucí třídou’. Autorka se vymaňuje z čistě teoretizující roviny v kapitole, kde sdílí zkušenosti žen, které byly založeny právě na zkresleném, ale veřejně propagovaném pohledu. Ať už je to nazírání na vlastní tělo nebo stud z menstruace. Řada témat zejména ke konci knihy je spíše nastíněná, na prozkoumání všeho, co autorka zmiňuje, by bylo třeba desítek pokračování.

Otázkou zůstává, jestli by knížka zasloužila doplnit o nějakou ‘optimističtější’ rovinu, nebo by ji to srazilo do agitačních mělčin. V této podobě si knížka zachovává dojem výzkumné objektivity, ale zároveň nezáměrně podporuje pozici žen jako obětí života.
​

Jediným mínusem je snad jistá nepřeložitelnost původního textu. V kombinaci s neupravenou typografií funguje původní text jako typicky internetové, vtipně organické vyjadřování, které lze nejpřesněji popsat jako ‘tumblr talk’. Spočívá třeba i v tom, že popis panelu je shodný s tím, co říká postava na něm zpodobněná. V češtině nic podobného nemáme.

V recenzích na Ovoce se často objevuje věta, že by si jej měli přečíst ‘i muži’. Pravda je ovšem taková, že by si ho měli přečíst všichni. Povinně!

Autorka: Štěpánka Jislová