Something New: Syndrom šílené nevěsty a krutá realita

Bílá, kytky, sliby, prsteny, příbuzní, svazek, navždycky… Svatba. V kontextu dnešní doby to všechno zní vlastně dost děsivě. Mladá generace (nebo cokoli, co sakra jsme) ale potřebuje odpovědi. Proč bych to dělal? Změní se něco? Co z toho budu mít? A v neposlední řadě také – jak skrz svatbu vyjádřit svou osobnost? Vstup do posvátného svazku manželského pořádně proprala Lucy Knisley v komiksu Something New. Jak? Na příkladu své vlastní svatby.

Lucy Knisley se vyžívá v autobiografii a je v tom zatraceně dobrá. Možná jste si už přečetli o její lásce k jídlu (Relish), pobytu ve Francii (French Milk) nebo třeba o dlouhé cestě výletní lodí s jejími prarodiči (Displacement). Jen pro představu (spoiler alert) momentálně píše knížku o strastech mateřství. Pro mě je ale prozatímním vrcholem právě její kniha Something New – konečně totiž my, moderní stihomamem postižené ženy, máme v ruce důkaz, že na tom je někdo stejně.

Co chci já a co po mně chtějí ostatní

Kdokoli získá dojem, že tento komiks je o svatbě, nebude mít tak úplně pravdu. Something New je zejména o představách, které bývají mylné, nebo alespoň naprosto nepodložené. Lucy v knize prochází několik úrovní, které s takovými stereotypy bojují. Začíná už ve svém dětství, kdy musela dlouhodobě čelit snaze udělat z ní „princeznu“, pokračuje krutě upřímným vylíčením dočasného rozchodu způsobeného tím, že její přítel nechtěl děti (ano, právě onen budoucí snoubenec) a dostává se až k samotnému boji s institutem svatby a představami, které o něm máme, aniž bychom si to uvědomovali.

Krásná a dokonalá X lidská bytost

V Something New konečně někdo vystihl to, o čem sama poměrně často přemýšlím. Jedná se o dvě roviny potenciální nevěsty  – zakořeněné touhy si svatbu prožít tak, jak by „měla vypadat“ – ale zároveň rozumového opodstatnění toho, že je to vlastně naprostá blbost a nic takového nechci. Zní to schizofrenně? Jo, zní. Lucy Knisley dokonale vykresluje masáž, které musí čelit každá z nás. Vdáváš se? No tak to makej, musíš přece zařídit teambuilding pro 120 lidí - od masivních dřevěných stolů ze sibiřské borovice až po světlušky z dovozu, které budou obletovat novomanžele při prvním tanci. Naše generace podléhá mnohem většímu tlaku, než kdy dřív – Pinterest, časopisy, svatební veletrhy, cílená reklama a kultura obrazu. Pod tím vším se jen málokomu povede udržet myšlenku na to, že přece jen dva lidi chtějí podepsat legální papír a být pak fakt opravdu spolu.
​

Ani skeptici neodolají kapce šílenství

Knisley si udržuje naprostý nadhled, dovede zlehčit jak samu sebe, tak velmi citlivě přenést neveselé aspekty příběhu. Ilustrace popisující šílené svatební zvyky nebo představy o tom, co nejhoršího by mohlo překazit její svatební den, příjemně rozbíjí epizodický charakter vyprávění a zároveň tak trochu prásknou rozsáhlou obsahovou analýzu, kterou očividně nevěsta-čekatelka absolvovala.

Jestli mě ale něco opravdu dostalo, jsou to přiložené fotografie. Díky nim čtenář nahlédne znovu do příběhů, které již viděl v komiksové formě, což dodá zdání až rodinné atmosféry a neuvěřitelné intimity. Fotky navíc všechno najednou promění v legitimní zážitek a prohlubují vztah k autorce samotné – čtenáři tím totiž dovolila nahlédnout ještě dál, než bylo třeba.
​

Lucyina svatební zpověď se čte skvěle. Líbí se mi na ní upřímnost a bezprostřednost, užívám si naprosto otevřeně popsané proudy myšlení. Autorka není příznivkyní manželství a racionálně dovede zhodnotit vše spojené se svatbou a její přípravou. I tak ale chvílemi čtenář získává dojem, že Lucy od žádosti nedělala nic jiného, než že připravovala sebemenší detail onoho očekávaného dne. Hehe. I to je vlastně svým způsobem hezké a může to skýtat jistou naději, že na té svatbě třeba fakt jen něco bude.

Autorka: Tereza Drahoňovská